galerie Krásova 37 > Praha  - Žižkov

tisková zpráva k výstavě Wakate v galerii Krásova 37 /Praha 3

17.10 – 15.11. 2006

 

 

Cyrill Marounek, Alan Žamboch

WAKATE

- výstava replik symbolických výšivek prérijních indiánů -

 

      Člověk přišel na území dnešní severní Ameriky v době přechodného oteplení před cca 30 000 lety, kdy migrační vlna rodu Homo sapiens překročila Beringovu úžinu.

      Je zajímavým faktem, že území Evropy bylo člověkem obsazeno jenom o pět tisíc let dříve. Naši lidští předchůdci totiž museli překonat původní neandrtálské obyvatelstvo Evropy.

      Jedny z nejstarších archeologických památek na tuto boční linii rodu Homo pocházejí z lokality soutoku řek Berounky a Litavky, kde bylo nalezeno 82 kusů kamenné industrie ve vrstvě staré 1,87 milionů let a kolekce 9 kusů ve vrstvě z doby před 1,67 milionů let. Jedná se o tzv. olduvai - drasadla, nože a sekáče z valounové suroviny.

      V době osudového střetu s Homo sapiens však již neandrtálci žili v poměrně rozsáhlých obydlích, pečovali o zraněné a hendikepované členy společenství a měli fyziologické předpoklady komunikovat artikulovanou řečí.

  

      Je otázkou, zda se v mytologii dochovaly ozvuky několika tisíc let paralelní existence těchto dvou odlišných lidských druhů. Byly objeveny kosterní pozůstatky neandrtálců, s náhrdelníky, které vyrobili Homo sapiens..

      Ke vzájemnému splynutí obou druhů však nedošlo. Výsledky dosud realizovaných genetických výzkumů označují za počátek celé současné lidské populace skupinu přibližně 10 000 jedinců, která obývala východ Afriky před cca 200 000 lety. Individuální případy vzájemného křížení a izolované smíšené rodové linie vyloučit nemůžeme..

 

      Dějiny Evropy jsou od počátku ovlivněny kulturně – civilizačním střetem. Severoameričtí indiáni měli příležitost kontinuálního vývoje až do okamžiku invaze osadníků z Evropy.. Ještě v polovině 19. století bylo možné setkat se s kulturou, vycházející z našich společných kořenů, která však nebyla katalizována nutností uhájit svůj životní prostoj bojem s kulturně odlišně vybaveným protivníkem. I díky obdobným klimatickým podmínkám tak můžeme akceptovat pohled na indiány jako na naše - civilizací nedevastované - alter ego.

      Ačkoli nejstarší dosud objevené umělecké předměty amerického kontinentu jsou „pouze“ cca 8 000 let staré, z evropských nálezů můžeme tamní historický vývoj dobře rekonstruovat. Máme důkazy o plně rozvinutém abstraktním myšlení, uvědomujícím si čas a jeho periodicitu s vazbou na lunární kalendář, seskupení symbolických značek v písemnou zprávu, stylizovaný způsob zobrazování.. Oplátkou je naše možnost poznat v dochovaných „moderních“ indiánských artefaktech a legendách náš „pravěk“.

 

      Pochmurným soumrakem vývoje kultury amerických indiánů je zdokumentovaná rychlá devastace tisíců let kontinuálního vývoje během několika generací. Ochočením zdivočelých mexických koní počátkem 18. století ještě stačili vytvořit na závěr své svobodné existence vrchol svébytné kočovné kultury. Ale rychlý přechod od kamenných nástrojů k železným nožům a sekerám, od luků k puškám a ocelovým pastím, znamenal nejen ztrátu tradičních dovedností, ale především ztrátu osobní nezávislosti. Tedy ztrátu ve své podstatě toho, čím jsou pro nás indiáni nejvíce inspirativní..   

 

Richard Kliment

________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

Výstava Martina Jansy v g Krásova 37 r. 2007

„Pornografie – literární nebo výtvarný brak necudného obsahu“.

/Slovník cizích slov/

 

Pornografií rozumíme dílo vyrobené za účelem pohlavního uspokojení diváka /recipienta/. Příbuzné erotické „umění“ si klade za cíl prosté navození atmosféry pohlavního vzrušení.

Jako stimulant pro dosažení pohlavního uspokojení je – podle konkrétních individuálních preferencí – možné použít cokoliv. /fetišistická fixace/

Proto, že pornografie je určena k uspokojení touhy vázané na konkrétní obsese, není produkována jako dokument o lidské sexuální aktivitě, ale je stylizována.

Stylizované podání reality nalézáme i v reklamě.

Reklama sugeruje naději, že budeme uspokojeni, pokud svou realitu stylizujeme reklamou nabízeným produktem.  

Jsou fotografie jídla v levném časopise s kuchařskými recepty prostou reklamní ilustrací? Mají vést diváka k nakoupení kuchařských ingrediencí? V konkrétní cílové skupině diváků je samotný pohled na exkluzivně upravené pokrmy schopen vyvolat fantazie, ústící v jistou formu psychického orgasmu. Můžeme proto i v tomto případě hovořit o pornografii.

Jídlo a sex jsou v masovém měřítku dva základní pilíře spokojeného života. Smyslem existence je údajně dosáhnout uspokojení.. 

Schopnost dosáhnout uspokojení je znakem osobní kvality.

Pornografie má pro poučeného diváka potenciál vysokého umění.. 

Richard Kliment - kurátor výstavy

---

 

 

          2005 - výroční tisková zpráva

                                                    galerie KRÁSOVA 37



V únoru 2005 byla v Krásově ulici č. 37/552 otevřena výstavou "Culturecross - Zkušební provoz" nová galerie výtvarného umění. V atelierově působícím prostředí žižkovského vnitrobloku se touto výstavou propojily aktivity virtuální galerie CULTURECROSS /2002 – 2006, v různých zapůjčených interiérech realizováno 18 výstav s účastí cca 30 autorů/, a někdejší bubenečské galerie - antikvariátu ATELIER K+K / 2000-03, 30 výstav/. ¨

"KRÁSOVA 37" je svou dramaturgií především prostorem pro prezentaci kurátorského přístupu k umění. Navazuje tak na činnost i autorské zázemí Atelieru K+K. Zahajovací expozicí byly připomenuty např. obrazy Jana Hansena, Richarda Klimenta, Markéty Kotkové, Kwai Moka, Vladka Brabence a Nadi Radvanové, digitální upravené fototisky od Báry Mottlové /foto Jan Tilinger/, a plastiky Markéty Víškové. V následujících samostatných výstavách fotografická zátiší Karla Koutského /uvedená koncertem Jakuba Nohy/, a batikovaná tvorba Kateřiny Kočkové.
V rámci "Zkušebního provozu" byly nově nabídnuty krajiny Tomáše Fišery, abstraktní malba Libora Kawuloka a fotografie Oty Gebauera. Následně v samostatných výstavách "halucinační" olejomalby Tomáše Selingera, klasické černobílé fotografie z cesty po Vietnamu fotoreportéra Jakuba Hněvkovského a v srpnu 2005 ilustrace k pohádkám H.Ch. Andersena od Magdaleny Konečné.
Následovala výstava "Summer of War - anarchisticko pesimistická obrazová koláž" Richarda Klimenta, ohraničená datumy srpnové invaze v r. 1968 a leteckých atentátů z 11. září.
17. 9. byla zahájena výstava fotografií Jiřího Vašků, připomínající jeho výstavní projekty z přelomu 80.- 90. let "Involuce", „Nokturno“, "Franz Kafka - reminiscence" a "Fragmenty pražského ghetta"
Výstavní program pokračoval Dj´s setem zahájenou prezentací malby na textil a hedvábí výtvarnice Markéty Novotné.
„Předvánoční bazar obrazů, fotografií a knih - Umění se slevou..“ Tak se v Krásově 37 projevila každoroční naděje obchodníků mít alespoň nějakou tržbu.
17. 1. 2006 zahájila koncertem své undergroundové kapely výstavu „Kočkolit - alternativa punku“ /obrazy, kresby, comics/, skupina výtvarníků - Socka Stanislav Setínský, Mário Čumpelík a Detail Lukáš Černoch /Hellichovka + úřad práce/.

Virtuální galerie Culturecross se v uplynulém roce omezila na autorské výstavy.
Ivana Kolísková představila své koláže v „Literární kavárně Řehoře Samsy“ /Pasáž U Nováků, P 1/ .
Jan Hansen realizoval výstavu v prostoru Vobejvák /Štítného 8, P 3/.
Jeho nové obrazy a fotografie otevřely expozicí „Jan Hansen – Die Schöne Hoch..“ další výstavní rok galerie Krásova 37

Činností galerie je realizován kulturně – antropologický výzkum funkce umění. Výchozím předpokladem byla nezbytnost uměleckého artefaktu pro vytvoření intimního prostoru člověka v realitě světa. Už na počátku bylo zřejmé, že důležitý je vhled do role magického blížence autor = divák /uživatel/. Vyvstává tak před námi priorita konkrétního vztahu autor - artefakt /recipient - jev, naplňující funkci uměleckého díla/.
To, jak si lidé „zkulturňují“ životní prostor, můžeme teoreticky sledovat od jeskynních otisků dlaní, zlidšťujících divočinu přírody, přes Rubensovy „blahobytné akty“ (v podstatě potřeba virtuální reality v „bytech“ 17. století), po graffiti, motivované potřebou „zabydlet si po svém“ ulice, které patří k „domovu“, až k individuálně nastaveným profilům mobilních telefonů, PC monitorů a vlastních ikon při webové komunikaci..
Znovu musíme samozřejmě řešit otázku hranic umění. Dostáváme se k jakési komplementaritě, kdy se z pohledu fomálních znaků „uměleckosti“ hranice umění roztáhly do nekonečna – a umění tím vlastně přestalo ve své výlučnosti existovat /všechno může být uměním../, současně však trváme na požadavku přesné informace, evokující prožitek umění.. Tím nejen zdůrazňujeme význam talentu umělce, vytvořit dílo, překračující autorovu soukromou potřebu, ale i odpovědnost - motivovanou především ochranou našeho vlastního prožitku..,)
Významnou symbolickou i reálnou roli má potřeba vytyčení teritoria. A samozřejmě existence „rodiny“ – komunity /party, stavu, národa/, sdílející společný jazyk /.../ a naplňující přirozené potřeby.
Cílem však není shromažďovaní informací o jednotlivých uměleckých komunitách /…/, ale snaha o pochopení klíčových momentů vztahu člověk – umění. Např. z odborné literatury máme znalost smyslové deprivace, konkrétně: nemá -li člověk dostatek podnětů, jeho mozek začne sám produkovat materiál, kterým „sám sebe“ zaměstnává. Tím jsme ovšem blízko pochopení nutnosti tvořit - vnímat. A proč je nejuspokojivější vlastní dílo..
Pokud je profil osobnosti takový, že se mu nedostává dostatek podnětů, navozujících v něm pocit „bezpečného lidského prostoru“ /teritoria/, nezbývá mu, než „tvořit“. Dílo takových autorů je potom relevantní pro další výzkum zpracování námětů, na sobě nezávislých shodných postupů atp. Neméně důležité je ovšem pro pochopení sociálního postavení těchto lidí ve struktuře společnosti. Role komunity je v těchto případech přirozená /a nutná/. Máme zde ovšem východisko i pro kontakt s tvorbou autorů, kteří nejsou svou osobností „nuceni k umění“, ale mají „kreativní zaměstnání“.
Můžeme se přiblížit soudu, z čeho vychází „provokace“ /kdo a proč je vyprovokovaný/, stejně jako k axiomu, že umění je vždy aktuální.
Důležitá je samozřejmě i schopnost bezprostředního interpretačního přístupu k mytologickému materiálu, na jehož „odkaz“ se odvolávají všechny restrikce morálního a právního profilu společnosti.

K čemu jsou nám dobré všechny báječné nové znalosti, které máme?

RK